Rozmluvy s mým vrahem

Mark si sedl za velký železný stůl, položil na něj ruce a pohlédl na stolní desku. Bezděčně si je dal zase zpátky. Byla totiž neskutečně špinavá. Snažil se uklidnit, protože vůbec neví, co může čekat. Vlastně ani neví proč přesně přišel a čeho chce dosáhnout. Jeho pozornost upoutala jakási nakřivo navařená struktura. Asi třicet centimetrů od okraje stolu byl přivařený poměrně velký železný kruh. Na pouta. Podíval se na opačnou stranu a byl tam ještě jeden. Byl ale více ošoupaný, lesklý. K protějšku jsou poutáni vězni a na jeho straně sedí častěji svobodní lidé. Je zajímavé, že si bez rozmyslu sedl na tu správnou stranu. Pousmál se nad tím a trochu se mu ulevilo, že nemusí sedět naproti. Nad stolem byla velká kónická lampa a žárovka v ní dávala velmi málo světla. Navíc problikávala jako svíčka díky nestabilnímu přívodu elektřiny. Vše mimo stůl bylo zahaleno do soumraku, nebylo možné vidět žádné detaily, pouze na levé straně byly dvě opravdu malá okénka těsně pod stropem opatřená mřížemi a bez skel. Připomínala se jen mdlým světlem z vnějšího světa. Sklo v oknech tady není potřeba. Celý rok je tu buď teplo, horko nebo nesnesitelné vedro. Až nyní si uvědomil jak zatuchlý vzduch tu je. Těžký, skoro nedýchatelný vzduch kriminálu. Jakoby to byl záměr, aby pobyt provinilci měli ještě těžší. Na jednoho z nich Mark právě čeká.

 

 

Uslyšel kroky a bezděky si promnul ruce, urovnal si límec košile, posunul si brýle do správné polohy a usadil se více zpříma. Muž na kterého čekal a ke kterému bylo docela dost obtížné se dostat, právě přichází. Dveře do místnosti se hlučně rozrazily a bez pozdravu vstoupil nejdříve jeden strážný v černém khét partugu a za ním další ve vojenské uniformě. Až pak vešel ten na kterého čekal. Abdul Gulab Ghafoor se rozhodně zastavil ve dveřích. Na rozdíl od něj mu Mark neviděl do tváře a unikl mu výraz naprostého opovržení. Bezděky se chtěl odsunout od stolu, aby měl lepší rozhled, židle byla ale přišroubovaná. Třetí strážný, který byl za trestancem ho popostrčil, ten se ohlédl a zasyčel jako had. Mark syknul také a k tomu zkřivil obličej, docela bolestivě se o tu železnou nádheru, na které seděl, loupnul do lýtek. To si trestanec Abdul vysvětlil jako pohrdání a začal pasivně odporovat strážným, nechtěl tam prostě být ani minutu. Ti ho museli dostrkat k židli. Zprvu se jim nedařilo ho usadit. Místo toho rozhoupali tu skomírající lampu nad stolem. Vězeň celou situaci velice nelibě nesl a odporoval jak to jen bylo možné. Po chvíli ale stejně skončil připoutaný oběma rukama ke kruhu a usilovně přemýšlel, jak toto ponížení zmenšit.

 

Až nyní si ho Mark mohl ve světle poblikávající a houpající se lampy lépe prohlédnout. Abdul Gulab byl muž středního věku a v porovnání s místními poměrně vysoký a urostlý. Byl oblečen v paštunském khétu modré barvy speciálního odstínu, jaký nosili jen vězni. Podlouhlý obličej svrchu lemovala bílá muslimská topi, jeho levé ucho bylo překryto obvazem, pravé ucho se asi snažilo dohnat nepoměr, bylo nezvykle velké a nepatřičně vyčnívalo z hlavy. Jeho brada byla hustě porostlá naprosto černým vousem. Stejně tmavé bylo obočí, vlasy a i samotné oči. Byla v nich až výhrůžná temnota. V místnosti panovalo úplné ticho a oba muži si dlouhé sekundy hleděli do očí. Trvalo to nekonečně dlouho a nikdo z přítomných se nijak neuklidnil, právě naopak. Mark vůbec nemyslel, prostě sledoval toho muže jako kdyby se před ním zhmotnil přízrak, naprosto vůbec netušil jak začít. Pozdravem? Dá se a má se vůbec takové monstrum zdravit? Už je stejně pozdě, počátek setkání jíž prošvihnul a navíc mu stále v lýtcích tepala bolest způsobená židlí, čelisti tlačily zuby do sebe, ruce pod stolem byly zapřené do židle. Scéna byla oproti předešlé naprosto bez pohybu a i strážní snad ani nedýchali, navíc nebyli vidět. Stáli a osvětlené měli těla od prsou dolů až pod kolena. Vypadali jako vznášející se přízraky bez hlav. Abdul začínal mít opravdu velký vztek a ukončil nehybný obraz sevřením rukou v pěsti. Mark sklouzl pohledem tím směrem a všiml si okolo pout na levé ruce krvavé rýhy, cosi ho přimělo se podívat i na druhou ruku, pouto bylo ale schované pod rukávem khétu. Právě proto si nevšiml k čemu se schyluje.

 

Abdul nepozorovatelně nabíral z nitra jeho vousaté huby všechny sliny. Přesně v ten okamžik, kdy se Mark opět podíval do očí svého nepřítele se ten prohnul směrem od něj a prudce se vymrštil zpět. To už vzduchem nezadržitelně letěl obsah jeho vztekem sevřené mordy. Mark neměl žádnou šanci v tom sporém osvětlení reagovat. Dostal plnou dávku na obličej, na brýle, na vlasy, prostě všude. Ten hnus začal okamžitě stékat za krk, navíc ucítil zápach zkažených zubů, polil ho naprosto čistý pocit odporu a žaludek mu poskočil až někam do krku. To už byly ve hře bambusové tyčky strážných. Jedna rána mířila na klouby spoutaných rukou, druhá odhalila vlasatou hlavu a sněhobílou topi degradovala během mžiku na pouhý hadr na podlahu na opačné straně místnosti.

 

“Ne, ne! Ne,” zašeptal Mark důrazně první slova setkání a zvedl ruku dlaní směrem ke strážným,“už stačí!”

 

Strážní poslechli jako hodinky, stáhli započaté nápřahy do klidové polohy podél jejich nohou a zapluli zpátky do tmy, zbyly z nich opět jen levitující nohy. Trestanec se kroutil bolestí, byl ale zticha, vypadalo to trošku jako němý film a tím dost nevěrohodně. Bolest to ale musela být naprosto nesnesitelná, ale asi mu to za to stálo. Na stole byly jeho čerstvě zakrvácené ruce, dost možná se zlomenými prsty a několik odštěpků bambusu. Mark najednou věděl co udělá, může si to svým způsobem dovolit, a také to udělal. Vůbec neutíral svůj obličej, zhnusení se pro tuto chvíli vytratilo, silou vůle natlačil svůj žaludek kam patří, zvedl se jakoby nic a velmi pomalým pohybem sebral spadlou topi ležící za ním na zemi. Zády ke všem v místnosti ji oprášil a pomalu položil před bolestí kroutícího se Abdula Gulaba Ghafoora na stůl.

 

“Odveďte ho!” hlesl už hlasitěji.

 

Strážní rutinními pohyby vykonali jeho nařízení. Dělali to opravdu velice pečlivě a opatrně. Moc dobře znali plivance, nečekané rány, ale i útoky ostrými předměty, které si trestanci uměli vyrobit a bez váhání použít. Několik dozorců v tomto vězení již zemřelo. Jeden z dozorců přistoupil k vězni a připoutal řetěz k jeho opasku a napnul ho. Druhý ho předklonil a udělal to samé ze zadu. Teprve potom mu odpoutal ruce a připnul je k opasku. Svůj řetěz také napnul. Až potom vězně pobídl, aby vstal. Odcházeli společně jako kachničky propojeni napnutými řetězy. Abdul Gulab Ghafoor byl uprostřed mezi nimi a měl spoutané i nohy, byl nucen malými krůčky šoupat nohama. Třetí strážný se vydal za nimi. Mark stál celou dobu otočený zády a napjatě poslouchal. Chtěl co nejdříve konec, chodit sem asi byl nesmyslný nápad. Bylo jasné již dopředu, že ničeho nedosáhne.

 

“Co ta topi!?” byl si jistý, že ji nevzali a poslouchal zvuky vykonávaného rozkazu.

 

Slyšel jasně dvě došlápnutí zpět a šustění látky, jak prolétla vzduchem, další kroky směrem ven z místnosti. Nakonec se dveře s vrzavým zvukem zaklaply. Mark vydechl, ani se neohlédl, pomalu šel ke dveřím na opačné straně místnosti a rázně na ně zabušil. Zatím co čekal a zíral zblízka na železné dveře, tak měl konečně čas trochu myslet. Nedokázal ale nijak spojit myšlenky, místo toho začal pozorovat svůj stín na dveřích. Pokyvoval se ze strany na stranu a odměřoval tak čas, lampa se totiž nepřestala houpat. Došlo mu jen jak je celý stažený. Směsice vzteku a ponížení ho stáhla jako když krajta škrtí svou oběť. Snažil se uvolnit, ale jediné co se stalo bylo, že mu z brýlí sjel zbytek slin Abdula Gulaba Ghafoora do obličeje. Mark si plivanců nadále nevšímal, dělal jakoby se nic nepřihodilo, neutíral je, jakoby si nechtěl připustit, že se mu něco takového mohlo vůbec stát. Zvedl ruku a přesně v moment, kdy chtěl opět zabušit, se dveře otevřely.

 

 

…

 

Abdul Gulab Ghafoor usilovně přemýšlel proč se s ním ten běloch chtěl setkat. Seděl v místnosti, která měla sloužit jako koupelna, ale nic co by ji i jen vzdáleně připomínalo tam nebylo. Místo toho se na zemi válelo několik kýblů, či spíše něco co kýbly kdysi dávno bylo. Tam se vězni myli, zejména před modlitbami. Třel si prsty a prohmatával si je. Při každém neopatrném doteku vystřelila bodavá bolest. Ta jen přehlušila stabilní o něco mírnější bolest, trnutí celé pravé ruky na kterou dopadla bambusová tyčka dozorce. Jediné co vymyslel, že musí zjistit jméno bachaře, který mu zranění způsobil, nikdy dříve ho předtím neviděl. Jeho čelisti a vztek drtily zbytky jeho zubů o sebe.

 

Byl tam úplně sám, a to byla chyba. Z obou dveří, které do prostoru umožňovaly přístup, současně a poněkud loudavě vstoupilo několik mužů. Vězni jako on, oblečeni byli také do modrých trestaneckých khét, bílé čapky topi na hlavách, brady skrývali také v dlouhých nestřižených vousech, podobni jako vejce vejci. Měli společnou ještě jednu věc – byli nějakým způsobem zapleteni do všemožných útoků, únosů a jiných zločinů, ostatně proto v base skončili, případně šlo třeba o zlodějíčky, kteří se k těmto mužům více či méně dobrovolně přidali až během výkonu trestu. Obávaní bojovníci Tálibánu. Mlčeli a to nevěstilo nic dobrého. Jeden z nich, Mohamed Ali, o kterém Abdul moc dobře ví, že tu všem velí, zvedl pravou ruku a ukazováček namířil vzhůru. Toto gesto znamená jediného Boha, číslovku jedna, jeden prst. Jeho špička musí zároveň být nad úrovní hlavy, k čemuž stačí ruku pozvednout, v lokti do pravého úhlu. Tím se odkazuje na velikost Boha, a to přesto, že pro neznalého gesto vypadá jako když se dotyčný hlasí o slovo, jako ve škole. Musí jít samozřejmě o pravici, tím se říká, že jde o Boha jediného a toho správného – Alláha. A přesně tak Mohamed Ali svůj prst použil.

 

“Alláh akbar! Alláh akbar!” pronesl polohlasně, přesto velmi důrazně až výhružně.

 

Další muž po Abdulově levici vytáhl poněkud váhavě jakýsi předmět, špičatou tyčku. Právě díky nemotornosti nezůstal bez povšimnutí. Abdul Ghafoor cvičený už od dětství nekonečným počtem rvaček neváhal ani sekundu. Ten bodec nebohému amatérovi z ruky vytrhl a zabodnul mu jej chvatně do pravého oka tak hluboko, jak jen dokázal. Oběť začala vřískat. Jak útočník tak její společníci ji zanechali svému osudu a všichni svorně opustili místnost. Na chodbě se sráželi s dozorci, kteří spěšně mířili opačným směrem ke zdroji řevu. Abdul si nic nenechal líbit a doběhl Mohameda Aliho, který se po pár metrech vychytrale otočil a mířil jakoby zpět na místo útoku, aby vytvořil iluzi snahy pomoci. Tím zmátl strážné, ale v nastalém zmatku zůstal osamocen. Dozorci totiž jeho nohsledy mezitím pochytali nebo byli dávno pryč. Abdul zvedl ruku s ukořistěným bodákem a napřáhl se k ustupujícímu kápovi, ten nemohl ruce nijak uniknout. Bylo příliš pozdě a poněkud srabácky se přikrčil. Měl toho muže ve své moci.

 

“Tentokráte tě nechám žít!” ruka Abdula Gulaba dopadla na rameno Mohameda Aliho, několika pohyby utřela krev a zbarvila jeho khét tmavou krví nyní již jednookého bojovníka, “nejsem na světě sám a jestli se mi něco stane, tak ty ochutnáš pomstu, tak slibuji před Bohem!”

“Řekl jsi mu něco?” pochopil okamžitě Mohamed, že se pro tentokráte nemá čeho bát, “jestli ano zemřeš! Osobně položím tvou hlavu na tvoje záda! A mně nevyděsíš, Bůh stojí na mojí straně!”

“Ty bezbožný! Neber do úst jméno Velikého nadarmo! Neptáš se trochu pozdě? Tvůj postup odporuje všemu a všichni se to dozví!”

“Tvoje hvězda dávno pohasla, nikdo nebude poslouchat někoho, kdo ani nedokáže dobře střílet!”

 

Abdul Gulab usoudil, že pokračovat v rozhovoru nemá žádný smysl a mrsknul ukořistěným bodcem před nohy svého vraha, protože to byl zajisté on, kdo nedokonaný mord naplánoval. Celou vahou svého těla do něj strčil ramenem a spěšně odešel. Mohamed zachytil náraz a měl co dělat, aby ho ustál. Pohlédl na dřevěnou jehlici u svých nohou, byla skoro do poloviny zakrvácená, a přemýšlel zda ji zvednout, místo toho se pousmál. Nechal ji tam a vydal se opačným směrem chodbou zjistit zda ho jeho Bůh, tak jak on v něj věří, obdaroval dalším mučedníkem. Sténání nemotorného vrahouna mezitím totiž umlklo.

 

Jak to vše dopadlo? Přežil Mark? Co má na svědomí Abdul a jak se s ním vypořádá? Podpořte vydání knihy a dozvíte se to. Děkujeme ...